Ing. František Štafa

Ustavující zasedání Národního výboru hlavního města Prahy, konané po komunálních volbách, které proběhly 5.–6. června 1981, vyslalo dne 22. června 1981 do dvacetičlenné rady NVP dvanáct nových tváří. Nebývalý rozsah této „kádrové obměny“ byl podtržen skutečností, že po sedmnáctiletém (!) nepřetržitém působení na radnici byli vyměněni dokonce i oba nekomunističtí členové rady, socialista Z. Haller a lidovec F. Rezek, a že poprvé od roku 1919 jedno místo v městské radě zaujal bezpartijní poslanec (J. Brabcová).

Nástup technokratů

Nejzásadnějším prvkem změny však byl fakt, že novým primátorem se stal Ing. František Štafa, jenž byl na jednotnou kandidátku Národní fronty zařazen krátce před volbami namísto dosavadního primátora Zdeňka Zusky. Zákruty nomenklaturní politiky KSČ tak v normalizačním období již podruhé po sobě přivedly do čela metropole člověka, jenž v předchozím volebním období nebyl funkcionářem, ba ani řadovým poslancem NVP.

Nový primátor přišel na pražskou radnici z „technokratické“ funkce vedoucího Úřadu předsednictva vlády ČSSR a v poměrech zákulisního boje o vliv uvnitř totalitně byrokratického systému byl považován za muže tehdejšího federálního premiéra L. Štrougala, nikoli pražského vedoucího tajemníka KSČ A. Kapka. Motiv nástupu nové radniční garnitury, pokud vůbec existoval, je obtížné stanovit bez nalezení příslušných pramenů. Snad šlo o projev vůle prosadit s novými lidmi v pražských podmínkách další z papírových programů reformy socialistické ekonomiky – právě tehdy schválený Soubor opatření ke zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství.

Františku Štafovi nesporně patří jedno prvenství: v dlouhé historické řadě pražských primátorů, mezi nimiž měli naprostou převahu právníci, byl prvním nositelem inženýrského titulu. Narodil se 31. března 1932 v rodině dělníka v Senici na Hané. Vyučil se strojním zámečníkem a poté vystudoval při zaměstnání večerní průmyslovku. Roku 1959 ukončil Strojní fakultu Českého vysokého učení technického. Věnoval se však politické kariéře a postupně prošel řadou funkcí v Československém svazu mládeže, v aparátu městského výboru a ústředního výboru KSČ.

Od roku 1970 do jara 1981 byl vedoucím úřadu předsednictva federální vlády. Jako pražský primátor se roku 1982 stal členem ÚV KSČ a o rok později poslancem a členem předsednictva Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Snahy o modernizaci a obnovu města

Příchod nového primátora, který vystupoval lidštěji a úsměvněji, avšak byl také méně důsledný a cílevědomý nežli jeho přísný a nekompromisní předchůdce, přinesl na pražskou radnici jisté uvolnění celkové atmosféry, ale též postupný pokles pracovní intenzity i kázně. Zpomalování dynamiky ekonomického vývoje, růst problémů a sílení stagnačních prvků s prvními náznaky eroze systému tzv. reálného socialismu bylo i v Praze navenek skrýváno za optimistická stranická usnesení, formální udržování „socialistického soutěžení“ a vypracovávání souborů nápravných opatření či generelů přeměny Prahy ve „vzorné socialistické velkoměsto“.

Přesto za Štafova primátorství ještě pokračovala velká vlna extenzivní výstavby, která na panelových sídlištích Jižní Město II, Jihozápadní Město, Modřany-Komořany, Petrovice, Košík a dalších poskytla městu byty pro 120 000 obyvatel, vedla ke zbudování tras III C a I B metra, Barrandovského mostu a Jižní spojky, nového nádraží Holešovice atd.

Dokončeny byly velké, byť ne bezproblémové rekonstrukce Královské cesty (její staroměstské části), Národního divadla, Anežského kláštera pro Národní galerii nebo Lobkovického paláce na Hradě pro Národní muzeum. Naproti tomu necitlivé demolici padlo za oběť architektonicky cenné nádraží Těšnov (1985) i další velké části starého Žižkova.

Období pozdní normalizace

Ještě k volbám 24. a 25. června 1986 se v Praze dobrovolně-povinně dostavilo 97,99 % voličů a 99,89 % z nich dalo hlas kandidátům Národní fronty. Stranicko-byrokratický režim se však přes všechny proklamace stále zřetelněji ukazoval jako značně demoralizovaný, necitlivý k rostoucím disproporcím a neschopný efektivně na ně reagovat. Na vnitřní problémy a na impulzy Gorbačovovy perestrojky reagoval sice posléze výměnou vedoucí stranické garnitury, ta však znamenala jen další snížení její již tak problematické kvality a navíc paradoxně přinesla posílení konzervativních tendencí.

Do čela MV KSČ v Praze byl v dubnu 1988, čtyři měsíce po nástupu Jakešova stranického vedení, postaven „perspektivní“ konzervativec Miroslav Štěpán. Na jeho návrh byl plénem NVP dne 4. července 1988 František Štafa odvolán z funkce primátora a nahrazen Zdeňkem Horčíkem. Členství v ÚV KSČ a poslanecké křeslo v parlamentu si uchoval až do politického převratu sametové revoluce.