Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš

Nedávno otevřená Nová Galerie na pražských Vinohradech (Balbínova 26, Praha –  Vinohrady) připravuje výstavu současné mladé generace vizuálních umělců, kteří se vyjadřují převážně v médiu figurativní malby, sochařského objektu a site-specific instalací. Skupinová výstava Pavly Malinové, Jana Vytisky, Tomáše Roubala, Romana Bicka a Vojtěcha Horálka nazvaná Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš, kurátorovaná Pavlem Kubesou, rozvrhuje obou patrech Nové Galerie nálady neklidných „pohádkových“ světů.
 
Pavla Malinová, Jan Vytiska, Tomáš Roubal, Roman Bicek a Vojtěch Horálek jsou známými postavami současné mladé české vizuální scény, které nepojí jen generační spřízněnost, ale také podobná nálada jejich autorské tvorby. Figurace rámovaná jistou introspekcí, obrácená ke krajům vzdálených a dávných pohádkových příběhů, nejasného folklóru a popkulturní symbolice prostupuje napříč jejich plátny, kresbami, kolážemi a objekty. „Setkání těchto umělců v rámci jedné společné výstavy dává smysl. Je to jistý narativní moment, nálada společného příběhu, která zde povstává. Již jen přítomností jisté vypravěčské poetiky formálně poukazují na žánr pohádky přesto, že jeho hranice a skutečná podoba není jasná. Odvyprávěné příběhy pak upomínají na takové pojetí pohádky, v němž je svět pohádky, tedy„Faérie“ – řekněme s Tolkienem – nebezpečnou zemí, v níž na neopatrné číhají jámy a jeskyně pohlcují troufalce...“, říká kurátor výstavy Pavel Kubesa. Název výstavy Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš si poté zahrává právě s myšlenkou, kdy a nakolik takovýto obraz pohádkové země odpovídá našemu reálnému světu žitému. A jsou-li oba světy prostoupeny, nakolik potom ustálená fráze „život jako pohádka“ ztrácí svůj zprofanovaný nános sentimentu a levného emocionálního kýče. „Oblouk se zde stává symbolem překonání jakéhokoli pokřivení. Je zakřivením samotným, ale také metaforickým pohybem k cíli – skrývá práci, vnitřní úkol, drama jednání ve chvíli, kdy něco není prostě v pořádku“, uvozuje Kubesa.
 
Obrazy Pavly Malinové (1985) často odráží kouzlo starověkých orientálních příběhů, skrytou magii jejich vizuálních klíčů v zámcích ornamentu a podvojného vidění. Jan Vytiska (1985) dospívá k pohádce radikálněji, v její deformované podobě hlubinného traumatu folklóru. V dětství coby duševním prostoru pohádky ukotvuje svou vlastní mytologii Roman Bicek (1981) a (řečeno s nadsázkou) pohádka proměněná v „horor“ prostupuje tematiku reklamy v objektech Tomáše Roubala. Horálkova tvorba zas vyzařuje svými díly jistou romantickou touhu po nekončícím naplňování tradičně chápaného příběhu média malby, robustním malířském gestu a „velké tematice“ zhmotněné v odkazu na „klukovská dobrodružství“ ale i dusivé jak smyslové, tak materiální přesycenosti současné civilizace. Zamýšlený „oblouk“ se odehrává tu formou vtipu, ironie, malířské hry, tu pak osobní retrospektivou či imaginativní rehabilitací či terapií malbou.