„Poslední tři roky pracujeme na nových koncepcích a tvorbě nových k apacit,“

Jak hodnotíte aktuální situaci v poskytování sociálních služeb v Praze?

O Praze se říká, že má nejlepší síť komunitních služeb. Je pravda, že od devadesátých let vzniká v hlavním městě řada nových, inovativních programů. Ale stejně jako jedna vlaštovka jaro nedělá, neznamenají jednotlivé, byť skvělé služby, že by Pražané měli dostupnou síť potřebné podpory a péče. V mnoha ohledech jsou na tom daleko hůř než lidé v ostatních krajích. Je například nevídané, aby 75 % pobytových služeb pro lidi se zdravotním postižením bylo zřizováno mimo území kraje. Některé druhy služeb v Praze historicky chyběly úplně – například za pobytovou odlehčovací službou pro děti s kombinovaným postižením musely jezdit pražské rodiny hodinu za hranice Prahy. To vše se snažíme v posledních třech letech otočit.

Jaké jsou podle vás slabiny současných sociálních služeb? A co by potřebovaly?

Když to shrnu, vidím tři základní slabiny – kapacitu, kvalitu, koordinaci. Kapacita znamená problém s lokální dostupností v návaznosti na potřeby obyvatel hlavního města. Kvalita znamená, že zejména v případě pobytových služeb jsme stále v zajetí přístupů 19. století a praktik z období komunizmu, jako je vyvážení Pražanů do pohraničí. Koordinace komplexní podpory a péče chybí systémově a musejí ji tak většinou realizovat samy pečující rodiny. Odpovědí je rozvoj na úrovni kraje, který ale musí být dobře promyšlený a s tahem na branku. A to se Praze v minulosti nedařilo, sociální politika byla desetiletí zanedbávané téma.

Když to vezmeme zeširoka, celý sektor by potřeboval stabilitu financování. Každoroční kolorit, kdy se až do prosince neví, kolik státní rozpočet vyčlení na provoz sociálních služeb, by byl úsměvný, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Pokus MPSV o zařazení mezi mandatorní výdaje šel správným směrem, bohužel měl hodně chyb a malou podporu. Na krajské úrovni by byly kromě dostatku financí a jejich stability potřeba také lepší nástroje pro správu a rozvoj sítí služeb. Střednědobé plánování je slabý nástroj pro opravdové plánování růstu kapacit a akční plány jsou jen kosmetickým řešením. Pokud má kraj doopravdy dělat „plán“ rozvoje služeb, pak potřebuje lepší kontrolu nad realizační fází, než je čekání, zda se někde objeví poskytovatel, který bude mít o rozvojové prostředky zájem. Potřebuje také lepší kontrolu nad nastavením a kvalitou služeb. V případě Prahy jsou tyto slabiny velmi citelné a bez celostátních změn se sami daleko neposuneme.

Přinesl podle vás covid-19 do sociálních služeb také něco pozitivního?

Covid přinesl především přetížení a vyčerpání pro pracovníky a mnohačetné utrpení pro uživatele služeb a jejich rodiny. Zaměřovat se na pozitiva je ještě brzy, i když vidíme například snahy o užší a efektivnější spolupráci mezi organizacemi.

Rada hl. m. Prahy letos v polovině února schválila dokument nazvaný Základní směry prorodinné politiky hlavního města Prahy na období 2021–2022. Jakým směrem by se měla podle vás ubírat podpora rodin?

Role rodiny není plně nahraditelná žádným jiným subjektem. Proto je úkolem veřejné správy ji chránit a vynaložit veškeré možné úsilí na podporu jejích přirozených funkcí. Musíme se postarat o to, aby rodiny měly dostatečně zajištěné potřeby ve všech oblastech každodenního života, kam spadá dostupné bydlení, zdravotní péče, vzdělávání pro děti nebo dostupná pomoc s péčí tam, kde jsou rodiny vystaveny větší zátěži.

U sociálních služeb a sociální práce vidím potřebu orientovat se daleko více na preventivní opatření, a to v mnoha aspektech. U rodin s dětmi se zdravotním znevýhodněním sem patří posílení podpory, odlehčení a doprovázení. U rodin, které čelí různým formám vyloučení, jde o kombinaci podpory v bydlení a rodičovství, ale také o posílení sítě garančních a materiálních zdrojů pomoci, jako je například nábytková banka, aby pro tyto rodiny lépe fungovaly zdroje prevence ztráty bydlení a předcházelo se rozpadu domácností a umisťování dětí do ústavní péče. Výrazné příležitosti vidím také v propojení školských a sociálních gescí, jak primární prevence, tak například v případě dětí opouštějících náhradní péči.

Jaké investice plánujete na podporu sociálních služeb?

Rozvojová potřeba je veliká, máme připravené projekty rozvoje služeb za více než 1,2 miliardy korun, které pomalu rozjíždíme. Není to rozšafnost, je to nutnost. Desetiletí zanedbanou a podinvestovanou oblast sociálních služeb nevyřešíme rychle a jen tím, že se tu a tam objeví pár nových úvazků nebo lůžek.

Jak jsem již zmiňovala, poslední tři roky pracujeme na nových koncepcích a současně s tím na tvorbě nových kapacit, od služeb pro děti až po služby pro seniory. Například v městských částech pomáháme stavět a financovat provoz nových lůžek pro seniory v pobytových službách. Vloni jsme podpořili vznik tří domovů na Praze 11, 15 a v Petrovicích částkou téměř 122 milionů korun a další městské části se zapojují. Zkrátka do užívání se tak dostávají i služby, které v hlavním městě historicky zcela chyběly, jako jsou odlehčovací služby pro rodiny, které pečují o své děti se zdravotním znevýhodněním, nebo pobytové služby pro starší osoby, které mají dlouhodobou zkušenost s bezdomovectvím a potřebují ošetřovatelskou péči. Jiným druhem služby, který teprve nyní měl pražskou premiéru, je komunitní bydlení s vysokointenzivní podporou pro Pražany s autismem a chováním náročným na péči, kteří mnohdy díky nedostupnosti odpovídající sociální služby končili v psychiatrických nemocnicích. Potom, co jsme otevřeli první taková zařízení, vidíme, že to je teprve začátek. Například komunitních pobytových odlehčovacích služeb pro rodiny s dětmi se zdravotním znevýhodněním realizujeme proto hned pět současně – jedna se otevírá letos, další v polovině příštího roku, třetí na začátku roku 2023, pokud vše půjde podle plánu.

Velmi svízelná situace je v oblasti pobytových služeb pro dospělé se zdravotním a duševním onemocněním, kde celých 1100 lůžek v příspěvkových organizacích hlavního města leží na území jiného kraje. Od padesátých let minulého století vyváží Praha své obyvatele do Krušnohoří nebo Šluknovského výběžku. Realokace těchto kapacit, aby byly místně dostupné, znamená nejprve vytvořit stovky míst v komunitních službách v Praze. I na tom jsme začali pracovat. V uplynulém roce se tak zpět do Prahy mohla vrátit první dvacítka klientů, kteří byli v minulosti umísťováni do domova ve Svojšicích na Kolínsku, daleko od svých rodin a blízkých.

Takové rozvojové potřeby může Praha uspokojit jen těžko sama, hlavní prostředky musí přijít od státu a EU. Nejde jen o prostředky na rozvoj sociální infrastruktury, ale i o navýšení objemu investic do provozu služeb. Bez jasného přijetí odpovědnosti, včetně té rozpočtové, za kvalitu sociálních a zdravotně-sociálních služeb na všech úrovních správy zůstaneme uzamčeni 70 let zpátky. Pokud takovou praxi již dávno netolerujeme ve školství, nelze ji v 21. století tolerovat ani v sociální oblasti.